Praví muži se smějí za každých okolností

Motto: Sranda musí být i kdyby Pablbka věšeli /české přísl.,úprava aut./

Pokud se sejdou muži, kteří nemají ego vyšší než IQ, bez nebetyčné ješitnosti, a navíc jim příroda nadělila smysl pro humor, pak se dá smát asi všude. Dokonce i tam, kde by to nikdo moc nečekal.

Jednoho dne jsem zůstal ležet neschopen pohybu na podlaze, a tak jsem byl převezen do okresní nemocnice města, které má unikát – hrad i zámek v jednom a rybník hned vedle. Převezen jsem byl na oddělení neurologie, protože mi záda dala sbohem. Už to je svinstvo, ale ono to ještě dost bolí. Takže jsem se cítil zhrzený a bolavý. Nevypadl jsem z letadla při vyhlídkovém letu, neskočil bungee-jumping s delší šňůrou, nepřejel mě ani vlak. Prostě, jak jsem psal, moje páteř se rozhodnula, že se mnou skončí pracovní poměr na dobu neurčitou a dá mi výpověď, a to okamžitou. Diagnózu nebudu popisovat, není to důležité. Vzhledem k tomu, že mi ale velmi rychle začínala odumírat nervová zakončení v noze, zbyla jediná možnost, a to ještě jsem měl na rozmyšlenou pouze jeden den – tedy operace. Jinak mě bolesti zbavili injekcemi morfia, což má dvě kladné stránky. Bolest v háji, a peníze za jinak používané lysohlávky a marihuanu, jsem si mohl ušetřit. No neberte to!

Večer za mnou přišel kamarád lékař a vysvětlil mi, o co jde. Takže jsem se rozhodnul pro okamžitou operaci. Tím jsem se vyhnul i velmi nepříjemnému vyšetření, které tak často a rád používá můj oblíbenec Dr. Gregory House, tedy lumbální punkci. Tu ostatně považuji za druh eutanázie. Udělali mi klasická předoperační vyšetření, včetně zkoušky jak snáším narkózu. Asi , abych jim jí moc nespotřeboval. Možná chtěli, abych se také ještě vzbudil, nevím.

Každopádně jsem byl převezen na oddělení neurochirurgie do krajského města. Nic moc interiér, a ještě se nemocnice rekonstruovala, takže pokoj byl mezi odděleními JIP a ARO. Pořád jsem tedy poslouchal pípání přístrojů, a občas také konec pípání. Rozhodně ta oddělení nejsou místem, kde by se bylo čemu smát.

No, a pak mi dali na pokoj pacienta – důchodce, z kterého jsem tedy moc nejásal, a on ze mne zřejmě také ne. A pak tam dali borce asi v mém věku, stejná diagnóza a stejný typ povahově. A začalo něco, na co vzpomínám dodnes. Dědek se mu také nezamlouval, tak jsme si začali povídat o svých vyhlídkách, vtipy a pak jsme se pustili se zcela vážnými výrazy do prognózy úmrtnosti při krvácení do mozku a ucpaných cévách. Dědek totiž šel na zcela speciální a nepříjemnou operaci – čištění cév, nic moc a dělá se to při vědomí. Navíc měl krevní sraženinu vedle spánku, způsobenou právě ucpanou cévou. Primář mu nabídnul, že mu při tom mnohahodinovém zákroku odstraní i tu sraženinu. V opačném případě, že riskuje náhlé úmrtí, ale dědek tento zákrok odmítnul s tím, že se bojí a že by při tom mohl umřít? Přitom ta operace cév je 10x horší a zrovna bez rizika také není, naopak primář, v USA vyškolený neurochirurg, je specialista na operace mozku. Zato se dědek kupodivu těšil na tu operaci cév. Tak jsem došli nahlas k úvaze, že operaci pravděpodobně přežije , ale zřejmě velmi brzy zcela nevyhnutelně musí zemřít na tu neodstraněnou sraženinu. Tipli jsme to pro dědka docela výhodně, že to je jisté tak na 99,8%. Dědkovi přišla manželka na návštěvu a nějak nemohli naše teorie poslouchat a odešli na chodbu. To byla úleva, baba byla snad ještě horší než on.

Ta nemohla ale mít sraženinu na mozku, protože takový útvar se v její hlavě zcela zřejmě nenacházel.

Výsledkem odchodu bylo, že dědka najednou dali na jiný pokoj. Dodnes nechápu proč?

Ovšem za dědka nám dali velmi rychle náhradu, a ta tedy stála za to. Borec, v té době tak 27 let, vlasy na ramena, trochu obézní a chechtal se už když byl mezi dveřmi. On totiž byl z pokoje , kam dali dědka, tak nám to celé vyprávěl. Tedy dědek byl ještě navíc i pomlouvačný lhář a dělal nám ostudu, kdo by to do něj řekl? Prý jsme nemorální bestie, které si neváží ani lidského života.

Pak nám vlasatec začal vyprávět na jakou operaci jde vlastně on. Samozřejmě čištění cév, jako dědek. V jeho věku docela dobře zhuntovaný. To byl nářez. Pak ovšem vyndal asi 15 druhů léků, a když je po jednom ukládal do stolku, tak nám to komentoval, a přednášel u toho zároveň na co ty léky jsou, a vypočítal nám své nemoci. Tak to jsme s kolegou smíchy doslova řvali, což ovšem neuniklo pozornosti sester a byli jsme napomenuti, že jsou zde nemocní lidé/jako bychom my byli zdraví/ a že jsou na nás jenom stížnosti. Vlasatec vyjmenoval nemoci zhruba tak na 10 průměrných důchodců, a to by ještě všichni v dohledné době zcela jistě umřeli. On to však bral jako vtip a my samozřejmě také. Takže jsme se smáli jako předtím . Oba mí spolupacienti ovšem také nezřízeně kouřili, což tady bylo přísně zakázáno, takže jsme měli další malér. Oni šli totiž „vtipně“ kouřit na záchod přímo proti našemu pokoji. Ten měl ovšem na dveřích velkou ceduli, že je i na WC zákaz kouření. Ale takový malý průšvih nás z míry nevyvedl a začali jsme si vyprávět vtipy o všem možném, až se dostalo i na nemocniční, pohřební a nakonec jsme to dorazili tím, že jsme si vyprávěli, jak při operacích zaměnili pacienty a nebo v lepším případě pacientovi místo páteře dali novou kyčli. Protože jsme smíchy brečeli a střídavě řvali,měli jsme dost často sestřičky na pokoji, ale výsledek je asi neuspokojil./ Doufám, že je čtenářům jasné, že nepíši o sexu, ale uspokojení duševním/. Nás ovšem ano. Dělali jsme si srandu i z nich a kolega jedné řekl, když se neopatrně zeptala, zda něco nepotřebujeme, že by potřeboval sex a jestli nechce k němu pod deku. Prostě bylo veselo. Za vlasatcem přišla také manželka /asi kvůli možnému dědictví/, ovšem když jsem tam s kolegou začal rozvíjet teorii, že by na operaci asi neměl chodit, protože při ní stejně umře a je to vlastně škoda peněz, tak jej vytáhnula také na chodbu. A to mu ještě donesla cigarety, tedy opravdu jsme nabyli dojmu, že jej zabije dříve než ty nemoci, a nebo my dva. Těmi cigaretami to asi jistila, neboť je měl zcela zbytečně zakázané, vzhledem ke všem smrtelným nemocem jsme usoudili, že zde se zákaz míjí účinkem a že by více pomohlo navštívit Pelhřimov, a podívat se tam na místní, českým filmem proslavené krematorium. Když jsem u těch manželek, zajímavé bylo, že když připočtu ještě dědka, tak ze 4 manželek byly 3 super megery, jen ten Mirek vedle mě měl ženu celkem v normálu, až na malé drobné tiky, když jsme ji vytočili.

Manželku jsme ještě stačili ujistit, že operace se vlasatec stejně pravděpodobně ani nedožije a když, tak při ní velmi pravděpodobně zemře.

Když se vrátil z dialogu na chodbě, tak se zase chechtal už mezi dveřmi, říkal že je to dobrý, že už asi nepřijde, prý jsme ji nějak od návštěvy odradili? Tak jsem vesele vyprávěli dál a rušili 3 oddělení najednou. Vlastně jenom dvě, to naše bylo třetí a nás to evidentně nerušilo.

Sestry na těchto odděleních musely chodit každou hodinu kontrolovat jestli jsme už neexnuli, tak to my zase tedy ne. Měly by zbytečnou práci, že? V 18:00 se střídaly směny a přišla celkem pěkná blondýnka, evidentně mladší ročník a bylo vidět, že už ji někdo řekl, že jsme poněkud netradiční trojka. Zeptala se nás jestli něco nepotřebujeme a Mirek vedle ji řekl, že je nadržený a že potřebuje ihned ji. Neřekla nic a zdrhla. A já se ptám proč? Umírajícímu se má splnit poslední přání, tak to je ve všech civilizovaných zemích, nebo ne? Tak jsme rozebírali, jak se k nám zachovala a bedlivě sledovali hodiny, protože musela samozřejmě zase přijít. Takže jsme se dohodnuli a v předpokládanou dobu konečně utichli a zhasnuli osvětlení, které jsme měli v liště nad hlavou.. Já jsem si lehnul na záda ,a když přišla a prohlížela si jen při světle , které šlo zvenčí jestli jsme v pořádku, tak jsem zadržel dech a dělal mrtvého. Měla zajímavý přístup k takovému stavu. Nejdříve se ptala, jestli mi něco není. Neodpovídal jsem. Pak se naklonila a poslouchala zda dýchám. Nedýchal jsem. Tak se rozhodnula, že zjistí asi tep, nebo co to chtěla dělat a já ji prudce chytil za ruku. Musím říci, že když my tam řvali smíchy, tak jsme ostatní tak nevyděsili, jako ona, když ječela z leknutí a hrůzy. No a do toho jsme se začali šíleně chechtat zase my tři. Tak jsme příjemně trávili čas a nikdo by neřekl, že druhý den jsme měli jít všichni 3 na operaci. Já jako první už v 8 hodin, kolega Mirek s páteří ve 12 hodin, a vlasatec na celý den s cévami. No a ještě večer bylo vlasatci doporučeno sestrou, ať si umyje vlasy, aby je měl před operaci čisté. On šel zahulit a dokonce si u toho fakt ty vlasy umyl. Hrozně na nich lpěl, dokonce jsem měl podezření, že více než na manželce a nebo životu.

Přišlo ráno, náš operační den. Nějak jsem si vsugeroval, že mi vymění kyčel, místo operace páteře, nechápu jak? Na pokoj přišel holič / jak jsme ostatně s Mirkem škodolibě čekali/ a ostříhal vlasatce do hola. Těžko by jej operovali s těmi vlasy. Tedy to byla pro něj rána! Bál jsem se, aby svůj život neukončil ještě dříve, než to udělá operace a nebo některá z jeho smrtelných nemocí. Ostatně mu povolili vzít si ty jeho prášky, a on tedy navíc přes velmi důrazné varování, šel ještě vyhulit asi dvě cigarety. Pak jsme oba dostali „náladovku „ a jeli na sál. Připadal jsem si jako zhulený, ale nezapomněl jsem se zeptat, jestli ten rentgenový snímek, co ho mám hozený v nohách postele jsou opravdu záda a nikoliv kyčel či třeba mozek. Ještě na sále jsem jako poslední slova vyřkl:“Udělejte mi ta ZÁDA dobře“. To je holt ta síla sugesce.

Probudil jsem se a nevěděl, kde jsem a co tam dělám. Kupodivu první věc, co mě zajímalo bylo – jestli mi udělali páteř a nebo kyčel? Pak jsem se zeptal, kolik že je hodin a zjistil, že jsem byl na sále pouhých 45 minut. No a za dalších 50 minut jsem byl i na svém pokoji. Akorát jsem se nemohl moc hýbat, a koukala mi drenáž ze zad. Mirek se hned ptal jaké to bylo, tak jsem mu řekl, že měli jen kyčel levou a tak mi zatím dali tu, jako preventivně. On ale měl jít na operaci a to už se mu to tak moc nelíbilo. Pak přišla i jeho manželka, a ptala se co a jak? A budeš chodit? A já jí řekl, „Já již tu operaci mám za sebou a podívejte, jak skvěle chodím“. Musel jsem vypadat strašně, moc ji to neuspokojilo. I ten tik tomu zřejmě nasvědčoval.Ale neseklo to sní, takže se neoctla vedle na JIP. Nicméně Mirek šel v jednu hodinu na operaci, zatímco vlasatec v té době již hodinu ležel na pooperačním, kde ovšem musel být až do druhého dne. Mirka přivezli pochopitelně ve stejném stavu jako mě, a kecali jsem celou noc,. Po narkóze jsme neusnuli v noci. Už jsme museli s tím smíchem opatrněji, protože to bolelo, ale stejně jsme s vtipy neskončili a čekali a dělali prognózy v jakém stavu se vrátí vlasatec. Vlasatec se vrátil stylově, úsměv od ucha k uchu a hned do stolku, cigáro a šel hulit. Bohužel byl teď z nás jediný, kdo normálně chodil. Mirek nesměl chodit 3 dny. Já jsem sice měl chůzi již první den po operaci povolenou, ale vrcholem byla moje cesta k umyvadlu a zpět. Pak jsem turistiku dočasně zavrhnul, zdála se mi moc pracná. A navíc jsem nedostal u umyvadla turistickou známku, bordel co?

Ve třech se to lépe táhne a tak jsme dále vtipkovali, a já už je i požádal ať jsou mírnější, nebo se mi smíchem buď utrhnou stehy, a nebo mi vyleze ta drenáž ze zad. Sestřičky už rezignovali, když nás nenapravila ani operace, bylo zřejmé, že lepší to už nebude a nebylo. Za 3 dny nás vyhodili všechny. Kluky do pokojů v krajské nemocnici, a mě převezli zpět do okresní, kde jsem svoji pouť zahájil Ovšem musím říci, že tolik jsem se nenasmál ani na Silvestrech a různých oslavách a vyvodil jsem z toho závěr, že není důležité kde, ale s kým. Což platí i o sexu, ale tento obor přenechám jiným znalcům.

Já jsem pak ještě smál 14 dnů v nemocnici, to je ale již jiný příběh. A vzdor prognóze jsem nejen chodil, ale po půl roce i běžel půlmaratón v Brně.

Tímto děkuji svým dvěma spolupacientům za nejhezčí předvánoční mejdan minulého století a i tisíciletí. 16. 12. jsem byl propuštěn do domácího ošetřování a 1. 1. se slavilo milénium.

Pánové zdravím a vzpomínám, bylo to super. Opakovat však netřeba.

prozdravi.cz

Autor: Literat

Sdílet tento příspěvek na

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *