Oženit se?

Oženit se?

Snad každý muž si klade zapeklitou otázku, není to být, či nebýt, nýbrž – oženit se či neoženit se? 🙂

Pak jsem uvažoval o své teorii neženit se. Ano, to je dobrá myšlenka. 60% manželství končí rozvodem, trpí děti a dost často to jsou nechutné pomluvy a tahanice o majetek. I já mám názor, že papír šťastný svazek nedělá. Možná dokonce naopak. Bez papíru tam není ta jistota, že přijdu domů a ONA tam ještě bude a samozřejmě i opačně. 🙂 A dnešní děti jsou už tak otrlé, že je nerozhází to, že chybí jeden z rodičů nebo že je vychovává jiný člověk, než ten kterého mají v rodném listu jako matku, příp.otce.A je tu ještě jedna věc. Já pochybuji, že mě nějaká požádá o ruku. To jsem si pro sebe dal jako podmínku, abych trapně neříkal nikdy se už neožením. Nerad říkám nikdy. Tohle je totiž daleko lepší pojistka. 🙂

Něco o hysterii a tzv.tiché domácnosti.. To je moc hezká vlastnost. Musím říci, že jsem se tím vždy upřímně bavil. Pravda, musel jsem dávat pozor, abych nebyl zasažen nějakým letícím předmětem do hlavy, ale zábava to byla vskutku královská. Např. oběd vyhozený do záchodu, nebo můj narozeninový dort na zdi /uhnul jsem/, ovšem vrcholem na který budu s „dojetím“ vzpomínat bylo toto. Jednoho krásného večera /romantika!/ si ex ve svém hysterickém záchvatu usmyslela, že mě potrestá a to opravdu originálně. Sundala si snubní prsten a paličkou na maso ho chtěla jednou ranou „zabít“. Ovšem trefila se nějak špatně a on odletěl z linky do rohu kuchyně.A tady začalo „představení“ na které tak rád vzpomínám. Jak byla mimo, tak se snažila ten malý nevinný předmět zasáhnout tou velkou kulatou paličkou v ROHU kuchyně!! Kdo zkusil, pochopí hned. Nemožnost takového zásahu je zřejmá a já jsem ležel na zemi a smíchy doslova brečel. Nakonec ji to došlo /škoda/ a vzala ho a ostentativně přede mnou ho hodila do koše na odpadky. Usoudil jsem, že by bylo dobré vyklidit pole.Šel jsem tedy do své pracovny a dělal si v klidu práci. Když bylo nějakou dobu podezřelé ticho, došlo mi že se muselo stát to, co jsem čekal! Šel jsem tedy do kuchyně a opravdu, bylo to tady! Na podlaze vysypaný koš a ona se hrabala v odpadcích a hledala ten kroužek, který pro ni tolik znamenal. Dokonce daleko více než děti nebo manželství. A protože jsem toto věděl, znovu jsem se začal smát. A přišel další „trest“. O tom bych mohl psát celý román. Byl to můj nejoblíbenější trest – tzv.tichá domácnost. Člověk mého typu, který dokáže dlouho psát i mluvit, má zákonitě dny, kdy psaní a ani mluvení prostě mít nemusí. A tady je vtip toho trestu. Já jsem při něm totiž vypnul mozek a relaxoval. Nevím jak dlouho by taková tichá domácnost měla trvat a jak se to běžně praktikuje, ale u mě je ta délka dost neomezená. Měl jsem prostě klid na práci a pro sebe, a hlavně bylo ticho. Nikdy jsem nezažil, že bych tento trest nevyužil a začal mluvit. Jsem na sebe tvrdý :), když trest tak trest a vydržel jsem vždy déle než ona. Nakonec ze mne jednou vypadnulo, že jsem rád, že mlčí a že to je pro mě odměna a tím jsem to tak nějak dorazil. Tento typ trestu se již nekonal. Škoda, byl můj oblíbený. 🙂

prozdravi.cz

Autor: Literat

Sdílet tento příspěvek na

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *